Terminální stádium, smrt - referát

Referát na psychologii:

Terminální stadium je konečná fáze života, tedy hranice mezi životem a smrtí.

Smrt je opak života, konec biologické existence. První fází je agonie neboli předsmrtný zápas, kdy jsou zachovány základní životní funkce, ale dochází k poruše funkce některých orgánů. Druhou fází je klinická smrt, kdy dochází k zástavě dechu a srdeční činnosti, metabolismus mozkových buněk je zachován, stav je reverzibilní (vratný). Třetí fází je biologická smrt neboli zánik buněk, stav je ireverzibilní. Poslední fází je smrt mozku neboli ireverzibilní zánik mozkových buněk.

HOSPIC

Hospic Anežky České v Červeném Kostelci je sociálně-zdravotnické zařízení. Je prvním modelovým zařízením tohoto typu v ČR. U zrodu stála zakladatelka hospicového hnutí MUDr. Marie Svatošová. Hospic pomáhá terminálně nemocným pacientům (s převážně onkologickým onemocněním), pacientům, kteří potřebují výhradně odbornou pomoc a jejich rodinám. Pacientům poskytuje individuální a celistvou péči a léčbu, která je zaměřena na kvalitu života. Hospic podporuje pacientovy vztahy s rodinou a dalšími blízkými osobami. Nabízí jim ubytování i s pacientem, časově neomezené návštěvy i odborné poradenství . Vedle lékařů, zdravotnického a pečovatelského personálu pomáhají pacientům i jejich doprovodům další členové hospicového týmu: sociální pracovnice, psychoterapeuti, knězi a ochotní dobrovolníci a stážisté.

Cílem hospicu je poskytnutí pacientům, aby žili co nejplněji až do poslední chvíle svého života, obklopeni blízkými osobami. Zaměřuje se na uspokojování potřeb pacienta - tělesných, duševních, sociálních a spirituálních. Hospic pomáhá rodinám v péči o pacienta v domácím prostředí, půjčuje zdravotnická zařízení a též usiluje o zmírnění dopadu ztráty v případě smrti

Ošetřovatelská péče o člověka v terminálním stadiu je velice náročná jak po psychické, tak i po ošetřovatelské stránce. Péče o umírajícího vyžaduje citlivý, tolerantní a taktní přístup. Měla by být chápavá a nezlehčovat klientovy obavy. Měla by mu poskytovat emocionální a psychickou podporu a respektovat jeho přání. Pacient by se neměl nechávat o samotě. Rodině je umožněno se rozloučit s nemocným, případně jej ošetřovat. I pokud je v bezvědomí, nemělo by se v jeho přítomnosti hovořit o něm ani o jeho zdravotním stavu.

Proč umírání v domácím prostředí?

Jde o jediné přirozené prostředí, kde lze plně dosáhnout propojení všech rovin potřebného přístupu k terminálně nemocnému i jeho blízkým. Umožňuje zapojení pacienta a jeho rodiny do procesu umírání a tím ovšem také poskytuje nejširší prostor pro proces vyrovnávání se s touto životní etapou. Je vlastně přirozeným východiskem pro pokračování péče o pozůstalé, a tak i nejpřirozenějším místem pro tvorbu skutečně komunitní individuální péče.

Během těch pár týdnů, co jsme s ní byli doma, jsme se snažili ji připravit na cestu - od vyznání, že ji máme rádi, poděkování za to, jak nám byla oporou až po propuštění z tohoto těla a světa (někdy bývá pro umírajícího těžký odejít, když na něm příbuzní visí a lpí)....

Ono se to dá poznat, že je to už blízko - něco se nám snažila říct, ale už nemohla moc mluvit, tak jsem jí jen říkal, ať se nenamáhá s mluvením, že je všechno v pořádku a že se nemusí ničeho bát - a pak si řekla, abysme jí posadili, tak jsme ji vypodložili záda polštářem do polosedu, brácha ji držel za ruce a já jsem ji objímal (po "Tibetským způsobu"- čelo na čelo) a dech postupně ustával až ustal docela. Byl to mimořádný zážitek! Kéž bysme měli všichni takový štěstí a mohli jednou umřít podobným způsobem, takhle smíření a takhle tiše....
Možná to bude znít trochu divně, ale bylo to krásný! Všichni tři jsme se octli mimo čas a realitu, byl to jen sloupec vířivé pulsující energie a lásky.

Smrt může být v závislosti na světonázoru posuzujícího ukončením života nebo jeho proměnou. Pohled na smrt se liší jak dobově, tak teritoriálně, v závislosti na výchově, víře i životní filozofii každého jedince. Ve společnostech, kde žije v jedné domácnosti více generací a smrt člena rodiny je tedy běžnější událost, bývá přístup ke smrti celkem vyrovnaný, bývá chápána jako nutná součást života. V moderní společnosti je smrt do značné míry tabuizován, zpravidla chápána tragicky a očekávána s obavami. Jednotlivé náboženské a někdy i filosofické systémy mají obvykle velice důkladně rozpracovány představy o tom, co smrt znamená pro lidské bytí a jaký je další osud duše dotyčného - pokud připouštějí, že něco jako nesmrtelná duše vůbec existuje. Pro mnohá náboženství je ostatně příprava člověka na smrt a její „vysvětlení“ jejich hlavních funkcí.